top of page

Na workshopech vystupuji z komfortní zóny a je mi tam skvěle


Módní koučka, návrhářka a stylistka Kamila Vodochodská vede v naší Minimum Waste kavárně sérii workshopů o udržitelném šatníku. Od svých mateřských radostí si byla ochotná odskočit navíc i na rozhovor, ve kterém jsme si povídali o tom, co ji na její práci nejvíce baví, jak se k ní dostala, jak překonala módní depresi, na co se mohou účastníci workshopů těšit nebo co vlastně pro ni znamená udržitelnost.


Jak byste popsala svými slovy, čemu se profesně věnujete?

Připadám si jako takový „sustainable translator“, řečeno velmi nadneseně. To znamená, že se snažím velké a složité téma udržitelnosti, hlavně tedy v módě, rozkouskovat a překládat do lidštějšího jazyka. Cítím totiž, že v tuhle chvíli je udržitelnost pro spoustu lidí spíš hořká povinnost, a vytrácí se z ní radost a přirozenost, což je hrozná škoda. Měli bychom to přeci dělat, protože to chceme dělat, protože chápeme, proč, a protože je to přirozenou součástí našich životů.

Myslím si, že je to o něco horší u generace mojí a starší. Vnímám, že pro tu mladší generaci je to už přirozenější, ale spíš to už taky berou jako součást doby, do které se prostě narodili, a hlubší pochopení tam taky vlastně chybí. Takže se snažím propojovat, dávat věci do kontextu a uvádět na pravou míru nepravdy nebo pokroucené pravdy. Vytvářím tak něco, co bohužel někdy není úplně lehké poslouchat. Říkám tomu módní faktologie, se kterou jde ruku v ruce módní terapie.

Co vás na tom nejvíce baví?

Bude to znít povrchně a jako klišé, ale vlastně všechno. Sama jsem v rámci udržitelnosti na cestě a ta cesta rozhodně není rovná, na začátku před těmi dvaceti lety nebyla ani prokopaná. Připadám si trošku jako takový trpaslíček, co si prokopává tunel a zároveň si sám svítí na tu cestu, protože pracuji s neustále měnícími se informacemi, které je potřeba aktualizovat. A v návaznosti na tyto informace aktualizovat i své vlastní názory, redefinovat udržitelnost jako takovou, protože rozhodně není dnes stejná, jako byla nastavená už v minulém století. Mimochodem, ptám se, proč čtyřicet let tohle téma spalo a pořádně se probudilo až teď?

Baví mě na tom tedy ten vývoj, to neznámo. A z toho neznámého mě baví dělat něco, co může někde pomáhat, i když je mi jasné, že to nezachrání celou situaci.

Umím si ale představit, že ta dynamičnost může být i dost náročná.

To máte pravdu. Sama jsem si prošla před pár lety módní depresí a musela jsem znovu hledat vášeň pro to téma. Deprese souvisela právě s novými informacemi – jak se říká, nevědomost je sladká. Dostala jsem se mnohdy k informacím a číslům, které rozhodně nejsou radostné, a ty vize do budoucna také vlastně až tak radostné nejsou. V jednu chvíli jsem s tím chtěla dokonce i skončit. Říkala jsem si totiž, že se tady 12 let o něco urputně snažím, na každé přednášce, workshopu, na tour Malého efektivního šatníku vystupuji ze své komfortní zóny – jsem totiž velký introvert – a ono to nikam nevede.

Nakonec mi pomohla změna úhlu pohledu. Proto je mi teď bližší říkat, ne že zachraňujeme ten vlak, ten vlak prostě jede, ale spíš ho pojďme zbrzdit nebo trošku vykolejit. A lidé mi to vracejí, takže na workshopech je mi skvěle, protože tam předávám něco opravdu praktického, co mohou účastníci okamžitě aplikovat do svých životů.


Kdo jsou většinou účastníci Vašich workshopů?

Pokaždé se mi tam sejde úplně jiné složení žen a mužů různého věku, vzdělání, postav, módních příběhů a oblastí, ze kterých za mnou přijeli. Lidé jezdí z velkých i malých měst, z Prahy a Středních Čech i z dálky. To, co mají většinou společné, je, že chtějí udělat změnu. Už udělali ten první aktivní krok a rozhodli se, že něco opravdu změní. To je skvělé, nemám ráda veřejné přednášky, kde nevíte, jestli v sále, kde je 350 lidí, si 300 z nich nepřišlo jenom vyplnit večer.

Osnovu workshopu tak vždy uzpůsobuji konkrétní skupině, která má maximálně 24 lidí. Moc mě baví se vždy na konkrétní skupinu nacítit, zjišťovat, pro co si lidé přišli a pokusit se jim to dát. Do workshopů pak přenáším i něco z individuální módní terapeutické praxe, takže je to ve výsledku mix koučingu, mentoringu, přednášky, workshopu a terapie.


Někdy je to tedy i o tom, že se tam účastníci otevřou sami před sebou, ale zároveň před tou skupinou. A jde se mnohem hlouběji než na nějaké standardní přednášce nebo workshopu.

Ale jak říkám, to většinou vychází z nich, z účastnic a účastníků. Já jdu jenom tam, kam mi ta skupina dovolí zajít. Takže někdy je to víc faktické, protože se mi tam sejdou velmi racionální lidé, kteří jdou po faktech, někdy se tam sejdou zase lidé otevření jiným úhlům pohledu na udržitelnost jako takovou a na sebe sama. Pohybuji se tedy v nějakých mantinelech, ale vždycky je to jiné, vždycky je to pro  mě osvěžující a vždycky je to zážitek.


Termíny workshopů

Vyberte si téma, které Vám nejvíce sedí, nebo doražte rovnou na  všechny. V ceně od nás dostanete skleničku prosecca a malé občerstvení z naší kavárny.

Co tedy mohu jako účastník čekat? Co mi workshop dá?

Nejcennější jsou podle mě takové ty aha momenty. „Aha, tak tohle můžu teď dělat jinak.“ A pak stojíte u toho šatníku a přemýšlíte a za tři týdny je další seminář, kde se už dozvíte zase nové informace a zase je všechno jinak. Někdy jsou nové informace a změny pohledu až šokující, a rozhodně je není jednoduché zpracovat. Nečekejte, že den po workshopu bude hotovo. Určitě potřebujete nějaký čas na to, abyste ty změny zpracovali. Možná i zpočátku nějaké mikro peníze, ale o financích to rozhodně není, spíš o vůli něco změnit a o času – musíte tomu v životě udělat nějaký ten prostor.

Například si uvědomíte, že řešit, jaké barvy vám sluší, je až to poslední, co je v rámci udržitelného šatníku potřeba, protože nejdřív musíte zjistit, co to ta udržitelnost je. Tedy ptát se sama sebe, jak já se v ní chci najít, co pro mě osobně udržitelnost znamená? Kolik tomu chci věnovat financí, času, energie? Chci podporovat jenom lokální výrobce, nebo ne? V jaké hodnoty v rámci udržitelnosti věřím? Co je můj styl? A teprve, když znáte odpovědi na všechny tyhle otázky, má smysl řešit nějaké barvy nebo materiály, ve kterých také není jednoduché se zorientovat.


Co tedy udržitelnost osobně znamená pro Vás?

Pro mě je to vědomé zacházení se svým tělem, se zdroji, s hodnotami, s řemeslem, s časem nejenom mým, ale i ostatních lidí. To je pro mě udržitelnost.

Jak jste se vůbec k tomu, co děláte, dostala?

To je velmi zajímavé, já jsem si svoje povolání vlastně vytvořila. Tak jako asi každý mladý jsem se hledala. Už na gymnáziu jsem tak nějak tušila, že se dívám na lidi trošku jinak. Hlavně to tedy odnesli moji spolužáci jako testovači. Říkala jsem si třeba: „Ty jo, proč nosí ten člověk ty barvy? A proč si vzal zrovna tohle? Vyjadřuje tím něco? Odráží to, jak se cítí? A dělá to vědomě?“ Trochu nevědomky jsem se začala o tomhle s lidmi bavit.

No a pak jsem si řekla, že navzdory názoru mých rodičů, že bych měla dělat něco standardního, se pokusím si to povolání vytvořit. Tehdy byl nejblíž módní styling. Takže jsem si samozřejmě prošlapala cestu módního stylingu, kdy nás tady bylo třeba maximálně pět, kteří jsme začali tenhle obor. Tehdy byl navíc jenom pro televizní kameru. A já jsem se snažila tuto službu nabízet normálním lidem. Což nebylo úplně jednoduché, protože vysvětlovat to někomu a bořit ty bariéry, že „Ty si musíš najmout tady stylistku, to si neumíš koupit kalhoty nebo boty, nebo co?“ Tak to bylo hodně let vysvětlování, proč si vlastně myslím, že je to povolání potřeba.

A udržitelnost tam byla jako jeden dílek, ke kterému jsem si musela dojít postupně. Ten největší boom nastal, když jsem byla na výměnné stáži v prvním ročníku na vysoké škole v Americe. A porovnala jsem si způsob konzumního života tam a tady. A pro mě to tehdy byl takový šok, že jsem už tam začala mluvit s těmi lidmi: „Proč jdete každé odpoledne do obchoďáku, a když potřebuješ jedny boty, proč jich máš prostě padesát? A proč za týden je neseš do toho charity shopu a kupuješ si tím jakoby ten odpustek? A proč zase celý víkend trávíš v obchoďáku?“ A hlavně, na módním stylu se to tam neodrazilo, to znamená, že to byl jen nějaký výplněk. Já jsem nad tím jako studující návrhářka – studovala jsem tehdy v Liberci návrhařinu – přemýšlela tak, že tam je něco prostě špatně, něco tam nehraje. Říkala jsem si, že já nebudu navrhovat na ramínka, nebudu navrhovat do butiku, aby tam to oblečení potom jenom stárlo a pak šlo do slevy. A pak zase se vytvořilo nové a zase bych ho dala nakonec do slevy. Ten koloběh je úplně nesmyslný.

„Novinky se dostanou do obchodu, ale vy nevíte, co máte hledat. A když to tam úplnou náhodou najdete, tak tomu nerozumíte.“

Tam pro mě začalo odkrývání zákoutí módního průmyslu. Hodně mi pomohlo právě studium na vysoké škole, protože tam jsem se dozvěděla, kde a jak vzniká nit, jak z nitě vznikne látka, jak se ty látky barví a jak se potisknou, jak se upravují povrchy látek, aby nám vydržely méně nebo více a tak dále. To je pro mě ta kouzelná kuchařka, ze které vlastně vařím doteď. A je to pro mě vášeň.

Věřím, že jsem stále na té cestě, že tohle je tak živoucí obor. Stále přicházejí různé inovace textilních technologií a probíhá modernizace výroby. Z čeho všeho už se dneska dají dělat boty, kabát nebo triko? Přicházíme postupně na to, jak můžeme zpracovávat druhotné zdroje. Ano, jsou tady po tisíciletí určité látky a vlákna, z kterých ty látky vznikají, ale dnes musíme logicky hledat nové cesty a nové alternativy, jak ty zdroje nevyčerpávat na nulu.

Takže ten obor vlastně nikdy nekončí, neustále se dá přinášet něco nového a informovat o něčem novém. Informovat je potřeba, protože vidím, že inovace nejde úplně ruku v ruce s tím, co se dostává k široké veřejnosti za informace. To znamená, novinky se dostanou do obchodu, ale vy nevíte, co máte hledat. A když to tam úplnou náhodou najdete, tak tomu nerozumíte. A nerozumí tomu bohužel ani ten prodejní personál, ani marketing té značky. Je tedy potřeba tyhle sféry propojovat, aby, když vznikne nové vlákno, abyste věděl, že si z něho můžete koupit tričko, a prodavačka vám dokázala říct, že mají super tričko z nového vlákna. A vy jste věděl, že když ho koupíte, tak tím zároveň chráníte jak své peníze, svoje zdraví, tak i planetu. Takže teď jsou to takové oddělené sféry, a já se je snažím propojovat tak, aby ta informace pomohla všude, kde může.

Vidím, že na ruce máte vytetované slovo slow. Jak je pro Vás důležité a co pro Vás znamená?

Sama si každý den říkám: „Zpomal, zpomal." Ve všem, nejenom v módě, ale obecně. Myslím si, že je potřeba o tom upřímně mluvit a říkat, že ta doba je prostě rychlá. A já si říkám, kde jsou hranice toho zrychlení? V něčem bychom sice naopak potřebovali pohnout, ale v mnoha věcech totálně zpomalit. Mám za to, a opravdu si za tím stojím, že jedině, když přibrzdíme, tak budeme ty věci vidět jasněji, ostřeji a srozumitelněji. Budeme schopni mezi sebou mluvit, budeme schopni si něco v klidu přečíst nebo poslechnout, a opravdu si to v té hlavě přeložit, prožít a vědět, co s tím dál dělat a jak to aplikovat.

Pro mě je tedy slow taková denní mantra, kterou se snažím trošku předávat i dětem, které už se ale do té rychlé doby samozřejmě narodily. Říkám jim, ať odpočívají, i když se přiznám, že to sama moc neumím. Nebo říkám: „Hele, nudit se je super, pojďme se chvíli jenom nudit.“ Dobrá svíčková se nám taky neudělá narychlo, vlastně na všechny dobré věci se čeká. Takže doporučuji, zkusme trošku zpomalit.

Kromě tohoto tipu na zpomalení, máte ještě nějaký jednoduchý tip pro čtenáře, co se týče šatníku?

Já si myslím, že málo pokládáme sami sobě otázky. Jak opravdu vlastně žijeme? V té dnešní rychlé době, kdy jsme si navykli na to, že večer si něco objednáme a ono to tu druhý den může být. Žijeme v takovém blahobytu, že to, co momentálně chceme, většinou můžeme hned mít. A tak se zapomínáme sami sebe ptát na velmi důležité otázky, jako například:

  • Potřebujeme to?

  • Chceme to?

  • Proč to chceme?

  • Budeme to chtít i za pár let?

  • Jak to má vypadat?

  • Co nám to má dávat?

  • Kolik peněz do toho chceme dát?

  • Z čeho je to vyrobené?

  • Kde je to vyrobené?

Věřím, že pokud bychom si pokládali takové otázky předtím, než něco koupíme, neřešila bych pak, že u jedné klientky vytřídíme třeba i 250 kg oblečení a bot. Když si vybavím, kolik lidí a jak dlouho třeba řeší dovolenou, kam pojedou a jestli jsou to dobře investované peníze, tak málo lidí si uvědomuje, kolik peněz jim leží v šatníku. Jak je to rozkouskované na menší částky, tak nad tím většina lidí takhle nepřemýšlí. Jsou to ale statisíce, které máme uložené ve skříni. Takže říkám, berme každý nákup jako investici do sebe. A zacházejme se svými penězi šetrně. Navykli jsme si na to, že všechno potřebujeme vlastnit, ale existují další možnosti: pojďme si to půjčit, posharovat, pojďme to koupit z druhé ruky.

A chtěla bych ještě zdůraznit poslední dvě otázky ze seznamu a poradit čtenářům, aby se zajímali o materiály, ze kterých je oblečení vyrobené. Módní průmysl je totiž druhý nejšpinavější průmysl na téhle planetě. Ve všem jsou deriváty ropy a nespočet dalších chemických látek – nejsou to desítky nebo stovky, je to několik tisíc různých látek, vyskytujících se ve standardních věcech, které si kupujeme. Važme si tedy při nákupu oblečení nejen svých peněz, ale i zdraví.




Comments


bottom of page